Ladislav Smoljak



Večerní Láďa

Naši milí rudí přátelé...

O našem vztahu k dnešním komunistům - vyšlo v LN

Byl to člověk milý a okouzlující. O jeho osobním kouzlu podalo svědectví několik ctěných osobností mezinárodního významu. Studenti vysokých škol nadšeně tleskali jeho názorům. Bylo jistě potěšením považovat ho za přítele. Pověst mu snad mohla zatím pokazit jen občas brutální praxe jeho stoupenců a také jeho první kniha: Mein Kampf. Ale bralo se to na lehkou váhu, a v roce 1933 se stal z vůle většiny německých voličů říšským kancléřem. Můžeme možná jeho obdivovatele těch let omluvit faktem, že ještě netušili, do jakých hrůz je samotné, nemluvě o milionech dalších, kteří se na jeho vzestupu nijak nepodíleli, zatáhne.

Tahle úvaha mě napadla, když jsem v diskusi na petičním výboru naší poslanecké sněmovny vyslechl vyznání jednoho poslance z ODS. Na můj povzdech, že jsme si na komunisty v českém parlamentu bohužel zvykli, že s nimi poslanci jiných stran chodí na skleničku a v kuloárech přátelsky klábosí, mě pan poslanec poučil: je mezi nimi řada inteligentních a milých lidí, a on se - i když stojí politicky úplně jinde - nestydí s nimi přátelit.

Chtěl bych pana poslance - i jeho další podobně smýšlející kolegy z parlamentu – přimět k zamyšlení, zda neuvažují o komunistech podobně scestně, jako němečtí voliči o nacistech v roce 1933. Ba dokonce daleko scestněji. Dnešní naši zastupitelé totiž nejenže znají komunistický „Mein Kampf“, to jest Marxův Komunistický manifest a leninskou teorii teroru, ale – na rozdíl od německých občanů třicátých let – znají i komunistickou praxi. Ta trvá do dneška devadesát let, a všude, kde se komunisté chopili moci, je součástí jejich praxe teror, gulagy, třídní diskriminace a perzekuce pro politické názory. Není to tedy nevinná nevědomost. Není to přátelství s Hitlerem a jeho stoupenci v roce 1933, je to přátelství s nacisty po Osvětimi a po roce 1945, kdy v troskách ležící Evropa počítala na miliony své vdovy, sirotky, mrzáky a mrtvé. A s hrůzou musíme dodat: v těch počtech komunisté nacisty předběhli.

K vyznavači nacismu po roce 1945 a k vyznavači komunismu po roce 1989 se hodí promluvit stejně: Víte, náš milý příteli, vůči lidem, kteří se zapletli se zvrhlým režimem v době jeho vlády, můžeme sice vznášet výčitky, ale – pokud se nedopustili přímo zločinu – je tu omluvou, že byli pod tlakem a museli v tom režimu žít. Ale vás neomlouvá nic. Vy nejste pod tlakem, vy dobrovolně vyznáváte zvrhlou teorii a svobodně se hlásíte k její zločinné praxi. Že je vaše teorie už jiná? Že zločinnou praxi odsuzujete? Pak si ovšem nesmíte říkat nacista nebo komunista. A pokud tak činíte, nepatříte do slušné společnosti. Natož, abychom se s vámi přátelili.

Jenomže mnozí naši poslanci a senátoři si už zvykli. A někteří se i přátelí. Nejde je bohužel předělat. Musíme je vyměnit. Brzy k tomu bude příležitost.