Otupělá veřejnost nechává kolem sebe chladně přejít události, jež jsou z hlediska politické morálky pro českou společnost tragické: do vedení poslanecké sněmovny byl zvolen většinou hlasů předseda KSČM Vojtěch Filip. Jeho strana se už jen svým názvem hlásí k ideologii, kterou parlament České republiky prohlásil po listopadu 1989 za zločinnou, a nemá tedy v demokratickém parlamentu co dělat. A navíc její předseda - pozvednutý v minulých dnech do oné ctihodné funkce – udával před listopadem podle dochovaných listin své spoluobčany komunistické Státní bezpečnosti, a bral za to dokonce finanční odměny. Těch 101 hlasů, které se pro jeho politické blahoslavení zasloužily, jsou jednak hlasy komunistické, což je nasnadě, jednoho hlasu se mu pak asi dostalo z řad povolební trojkoalice, i to se stává, a komplet 74 hlasů mu - zřejmě jednotně - dala ČSSD. A to je skandální!

Aby toho nebylo málo předvádí nám Jiří Paroubek, jak se jeho strana proměnila. Hned po volbách si liboval: „Bez nás si ani ruce neumyjete.“ Být panem Topolánkem, zeptal bych se ho:„ Za koho mluvíte? Co to je ,bez nás´? Vy jste předsedou strany, která má 74 mandátů. A jen naše ODS má mandátů 81! A spolu s těmi, se kterými chci sestavit vládu, jich máme 100! Tak jakýpak, že si ani ruce neumyjeme!?“

A našemu - vyšším posláním posvěcenému - Jiřímu Paroubkovi by nezbylo, než prozradit: „No, víte, pane Topolánku, my jsme s komunisty takříkajíc jedna strana.“ Dlužno říci, že toto přiznání by nebylo pro veřejnost už dnes ničím novým. Od Paroubkova nástupu do čela české vlády spolupracuje ČSSD s komunisty naprosto bezostyšně. Paroubkův výrok, že by se spojil třeba s Marťany, kdyby se dostali do našeho parlamentu, je třeba správně pochopit. Identita Marťanů je zatím neznámá, zato životopis komunistů, s nimiž si šéf sociálních demokratů padl do náruče, je historicky prověřený: je to 90 let uvádění Marxova Komunistického manifestu do praxe , a míru lidského utrpení a všestranného společenského zmaru se tu dnes nedoměříme. Pakt sociálních demokratů s komunisty není tedy paktem s neznámými Marťany. Sociální demokraté uzavírají pakt s ďáblem. Paroubkova povolební slova o únoru 48 se tak docela nemíjí s logikou. Tehdy totiž předseda sociálních demokratů Zdeněk Fierlinger také dovedl svou stranu do komunistické smrtící náruče. Malý rozdíl je, že akci provedl Fierlinger - jako tajný člen KSČ - na stranický příkaz. Kdežto Paroubek to má nejspíš z vlastní hlavy. A jeho motivem je pouhá touha po moci..

Paraleru s únorem 48 nemusíme ještě opustit. Tehdy se demokracie (mimochodem předtím už značně nedokonalá) úplně pohřbila. Dnes se chystá další opoziční smlouva. Ta úplným popřením demokracie není. Je to jen její drzá karikatura. Strany – přece to, milí přátelé, víme – nejsou andělsky čisté, jsou naopak někdy velice špinavé. Parlamentní demokracie má ale na to ozdravný recept: konkurenci stran, jejich vzájemný dohled, jejich střídání u moci. Často se situace vyvine v dominanci stran dvou, kde menší strany hrají roli jazýčku na vahách. Není to dokonalé, ale lepší způsob vlády zatím lidé nevymysleli. Opoziční smlouva ovšem znamená, že se dvě největší strany přestanou navzájem hlídat, a naopak se dohodnou - na rozdělení moci, postů a peněz. Menší strany potom odhodí jako nepotřebnou veteš. Za tento zrůdný vynález bychom se měli jeho konstruktérům Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi pěkně poděkovat.

A když už jsme se obou těchto jmen dotkli. Proč pan prezident Klaus nepostupoval po volbách podle ústavy? Proč nejmenoval předsedu strany, která vyhrála volby, premiérem a nepověřil ho sestavením vlády. Tato vláda by pak – zase podle ústavy – do 30 dnů předstoupila před sněmovnu a požádala o důvěru.. A ukázalo by se. Místo toho pan prezident přes dva měsíce podporoval různé tanečky a sám si kladl různé – v ústavě nezmiňované – požadavky, aby pak nakonec udělal stejně to, co mohl udělat už na začátku června.

Miroslav Bursík urazil pana prezidenta podezřením, že si tímto neobvyklým postupem chce udělat u pana Paroubka oko pro případ příští prezidentské volby. Připojuji se k této myšlence s lítostí, že se také dopouštím urážky hlavy státu.

A Miloš Zeman se na dnešní bídě politického profilu ČSSD zasloužil tím, jakým způsobem dovedl stranu k vítězství ve volbách 1998 Rozhodil sítě do těch nejkalnějších vod, aby získal hlasy všech nespokojených – nejen těch, kdo mají konkrétní výhrady k polistopadovému vývoji, ale zejména těch, kteří na staré předlistopadové časy s nostalgií vzpomínají. To nachází pak svůj obraz i v kvalitě členské základny dnešní sociální demokracie.

Že se mezi poslanci ČSSD nenašel jediný, kdo by se vzepřel stranické maršrútě při volbě Vojtěch Filipa, je toho smutným symbolem. Obrázek Zdeňka Fierlingra by si měli v Lidovém domě pověsit na čelné místo.

Ladislav Smoljak
Vyšlo v Lidových novinách 21.8.2006