Seděl jsem ráno 26.února u snídaně a měl jsem hodinu do odchodu, abych byl včas na schůzi našeho divadla. Správně jsem si měl promýšlet, co - možná osudového - řeknu, ale jak se mi to vždycky s tím kamenem v žaludku před osudovými okamžiky stává, pustil jsem se radši do četby novin. (Zprávy z novin jsou osvědčeným spisovatelským trikem, jak uvést čtenáře do dobových souvislostí.) Na titulní straně vedle fotografie předsedy KSČM Miroslava Grebeníčka, stojícího se svou suitou na balkonu Kinského paláce nad Staroměstským náměstím, oznamuje tučný titulek: „Komunisté oslavili šedesáté výročí Února“. Všimněte si, že zatím ještě v českém tisku roku 2008 chybí přízvisko „vítězný“. Věta: „Vracím se právě z Hradu“ zněla by na tomto místě úžasně, držme se však pravdy: posledního půl roku je Grebeníček u prezidenta Klause denním hostem, a spíš než na Hradě pobývá u něho v Lánech.

Rozhodl jsem se nejet do divadla autem, ale ekologicky tramvají, patrně také pod vlivem rašícího tušení, že se musím připravit na brzkou chudobu. Přemýšlel jsem cestou, zda Zdeněk vezme můj radikální návrh za svůj, anebo jako obvykle nechá o problému v plénu hlasovat. Neprozradím předem, co radikálního na schůzi navrhnu, ale něco bych přece jen v předstihu prozradit měl.

Potom, co naše poslední hra „Afrika“ zestárla od premiéry o pět let, přišel jsem (vloni) s návrhem na hru patnáctou. K námětu mě nechtěně přivedl dirigent Pavel Vondruška, nejstarší člen souboru, jenž se na našem jevišti v textech Cimrmanových her čím dál hůř orientuje. Uvědomil jsem si, že nemusí dlouho trvat, a z našeho „hereckého ansámblu starců a padesátiletých elévů“, jak to trefně na jedné schůzi vyjádřil Zdeněk Svěrák, mohou se k Pavlovi přidat další textoví bloudilci. V Cimrmanově pozůstalosti bychom proto měli co nejdřív objevit další (dosud neznámou) hru, kterou autor napsal pro svého předního herce, stárnoucího Otu Plka. Hlavní role by nevyžadovala po svém představiteli žádnou konkrétní repliku. Ten by naopak mohl kdykoli říci, co ho napadne, zejména pak věty typu „moje řeč“, „samozřejmě“, „myslíte?“, „neříkejte“, „to snad ne“ a podobně. Mohl by také klidně mlčet. Mohl by se dokonce kdykoli vytratit z jeviště a v libovolné chvíli opět vrátit. Námět se souboru líbil, a tak jsme se se Zdeňkem pustili do práce. Přesněji řečeno, začali jsme - jako obvykle - okolo námětu rozvážně a zvolna obcházet, tu a tam jsme si zapsali nápad, tu a tam jsme se týden, dva nedokázali vůbec sejít. A spoustu času jsme jako vždy prokecali o politice, tentokrát v množství o to větším, oč se situace potom, co ve volbách v roce 2006 vyhráli komunisté, jevila s každým novým dnem pozoruhodnější. (Slovo „pozoruhodný“ svůj význam časem otupilo, ale přepíšeme-li ho do původního „hodný pozoru“, sedí dobře.)

Cestou do herecké šatny nakouknu vždycky do otevřených dveří kanceláře a pozdravem ohlásím svou přítomnost. Tentokrát mi Jana Pazderníková, ředitelka Žižkovského divadla Járy Cimrmana - kulturního zařízení Prahy 3, kde náš soubor přednostně hostuje - odpověděla o stupeň srdečněji než jindy. Přesně o ten stupeň, napadlo mě, jaký na srdečnosti přidáme tomu, komu budeme muset o málo později oznámit, že má vážný problém.

Do suterénní šatny jsem dorazil asi tak na střed pořadí mezi těmi, co už tam byli, a těmi, co teprve přijdou. Jak už to tak chodí, ten hovor předtím, než se otevře fatální rozprava, je sbírkou banalit, z nichž žádná nestojí za zmínku. Ale konečně jsme byli jakž takž komplet, a když dorazil i Václav Kotek (člen našeho divadla a zároveň ředitel agentury, která nás prodává), Zdeněk řekl: „Tak, kamarádi, začneme.“

Oznámil úvodem, že nebude hovořit o tom, co všichni víme, a že nejdřív poprosí Janu Pazderníkovou, která s Václavem Kotkem předevčírem na Obvodním úřadě v Praze 3 s pracovníky kulturního odboru jednala, aby nám sdělila poslední novinky.

„Tak já tedy začnu, když už jsem dostala tu čest,“ zasmála se na všechny okolo v marné snaze odlehčit ovzduší. „Ta naše schůzka byla delší, já nebudu asi schopná všechno vám reprodukovat, ostatně Vašek si dělal poznámky, takže to pak řekne podrobněji. To, co se týká mě, jako ředitelky tohohle kulturního zařízení, je požadavek, aby se z názvu divadla odstranilo, nebo řekněme…“

„Umazalo…“ pomohl jsem s terminologií.

„Ano, v podstatě ano,“ odměnila můj návrh pokusem o další smích. „Abychom se prostě vrátili k původnímu názvu, tedy Žižkovské divadlo - bez toho Járy Cimrmana.“

„Žižkovské divadlo T.G.M.?“ ujistil se Zdeněk.

„No, na tom T.G.M. myslím netrvají,“ zněla odpověď a všichni jsme se chápavě zasmáli.

Jana Pazderníková pokračovala: „Z toho samozřejmě plyne, to náš zřizovatel ode mne výslovně požaduje, aby tu už soubor Divadla Járy Cimrmana neměl to dominantní postavení jako dosud, že tady teď musíme - ve větší míře než dřív - dávat prostor i jiným aktivitám.“

„Znamená to,“ zeptal se Zdeněk, „že tady končíme?“

„No tak…“ přemýšlela Jana, co ze vzpomínek z jednání na úřadě by se dalo v odpověď citovat. Na nic vhodného si ale nevzpomněla, a tak uzavřela: „To vysloveně neřekli.“

Zdeněk, soustředěný do této chvíle v předklonu nad stolem, opřel se zády do křesla a rozhlédl se po přítomných.

Po chvíli se ozval Honza Kašpar ze svého vozíku: „Tak budeme hrát zase po klubech. Znáte někoho v Řeznický?“

Nikdo na to nic neřekl. Co taky? Některé žerty nejsou daleko od pravdy.

„Já bych teď dal slovo Vaškovi,“ obrátil se Zdeněk na Václava Kotka. „Jakej máš z toho jednání pocit? Máme si hledat jinou štaci?“

„Já bych to zatím na stěhování neviděl. Tak samozřejmě, můžeme nezávazně sondovat, ale já bych ještě viděl šanci pokračovat tady. Třeba i s menším počtem představení. Máme vlastně pořád ještě zájezdy. I když i tam se nám to zřejmě začne ztenčovat. Tedy někde! Já myslím, že jsou místa, který nám zůstanou věrný – třeba paní Beránková v Ostravě, taky Třebíč, Plzeň…V Brně, tam to bude horší. Ale pořád bude dost míst, kde nás podržej.“

Za kulisáky se vmísil do debaty Ivan Hermel: „Měli bysme se rozhodně, pokud to jen trochu půjde, udržet tady. Kdybysme i nakrásně nějakou jinou scénu našli, dají nám prostor na kulisy, na kostýmy? Čtrnáct her, teď píšete patnáctou, víte, co to spolkne místa? “

„To je pravda,“ ožil Zdeněk povzbuzen rýsující se perspektivou statu quo, která má v ansámblu starců a padesátiletých elévů vždycky zaručenou podporu.

V souhlasném mručení nezaniklo, že se ředitelka Pazderníková začala viditelně ošívat. Všiml si toho i Zdeněk.

„Počkejte,“ zjednal si ticho. „Jano, jednali jste taky o tom našem skladu?“

„Na obvodě se o skladu nejednalo,“ prohodil Václav Kotek,

„Na obvodě ne, ale včera tu byl inženýr Jarolím a probírali jsme to podrobněji …“

„Jarolím je kdo?“ ozval jsem se - ale jen s technickým dotazem, neboť jsem chtěl v debatě zůstat zatím stranou.

„Místostarosta.“

„Komunista?“

„Sociální demokrat, ale…“ nedořekla, jen grimasou naznačila, co jsme všichni věděli: člen koalice KSČM - ČSSD.

„A co Jarolím?“ vrátil se Zdeněk k podstatě věci.

„Přišla samozřejmě řeč i na sklad kulis. Vzhledem k nové dramaturgii Žižkovského divadla, tedy že musíme dát větší prostor jiným souborům, budete muset alespoň část kapacity skladu uvolnit. Napadlo mě, že by se mohly někam odstěhovat ty starší hry. Což by tak nebolelo - stejně na některý dojde tak jednou za dva měsíce.“

„Ale kam je odstěhujeme?“ rozhodil Zdeněk zoufale rukama .

„Najmeme si někde za Prahou stodolu,“ navrhl šéf kulisáků Ivan Hermel.

„U Prahy už nic volnýho nenajdeš,“ poznamenal Václav Kotek. „A když, tak to bude hodně drahý.“

„Já stodolu mám. Velkou. Ale je to sto čtyřicet kilometrů,“ sdělil zbytečně kulisák a herec Marek Šimon.

„Já myslím, že si do konce sezóny něco - aspoň provizorního - najdete,“ chopila se slova zase ředitelka Pazderníková. „A přes prázdniny pak bude čas najít definitivní řešení. Protože od nové sezóny se ten sklad musí uvolnit úplně. Aby bylo místo na vybavení těch souborů, co se tady budou střídat.“ A ráda smutnou zvěst osladila dovětkem: „To samozřejmě znamená i místo pro vás. Pokud se nerozhodnete nás úplně opustit. Což bych tedy, říkám to upřímně, ráda nebyla.“

Rozjela se neřízená debata, v níž se náš problém jen natřásal a obracel, odíval do nových slov, rozvinoval do šíře velkého průseru , či modeloval naopak do menšího zádrhele, „kdy se v podstatě zas tak moc neděje“. Rozhodl jsem se, že počkám na konkrétnější řeč a pak se teprve přihlásím se svým návrhem.

Mělo by se o něm hlasovat? To je velká otázka právě v Divadle Járy Cimrmana. Repertoár tu tvoří výlučně hry Svěráka a Smoljaka. Nemají tedy oni mimořádnou zodpovědnost za toto autorské divadlo? Mají se jí zříci a svěřit ji kolektivnímu hlasování?

První se s konkrétním návrhem přihlásil Václav Kotek. Poukázal znovu na to, že se nám počty představení v Praze i na zájezdech sníží. „Neměli bychom tedy,“vyvodil z toho, „jít s honorářema trochu dolů? Abychom se zpřístupnili i těm pořadatelům, co na nás zatím neměli peníze?“

„Proč?“ otázal se Honza Hraběta a tónem, který mohl znamenat ironii i seriózní argument, dodal: „Možná naopak. Když bude míň představení, tak ať je za každý z nich vyšší honorář.“

„Já myslím, že peníze,“ řekl Zdeněk, „nejsou tím hlavním problémem. Já nevím, jak vy, ale mě to divadlo pořád těší. Ne?“ obrátil se na Miloně Čepelku. (Kromě Zdeňka a mne dalšího z trojice zakladatelů, kteří tu v Divadle Járy Cimrmana zbyli.)

„Peníze samozřejmě neřešíme,“ souhlasil Miloň. „Ale nechtějte na mě teď rychle odpověď, co v téhle situaci dělat. Já o tom budu přemýšlet. Teď nevím.“

Miloň potřebuje čas, usmál jsem se v duchu. Posledně, když jsme svolali schůzi s předem ohlášeným programem, napsal si nejdřív doma dopis a pak nám ho na schůzi přečetl.

Jaroslav Weigel, druhý nejstarší člen divadla a výtvarník všech jeho aktivit, řekl něco ne zcela určitého, což do přímé řeči vtělit neumím.

Další ze staré gardy, Petr Brukner, který se vždycky radostně deklaruje jako „kavárenský povaleč“, neříkal nic - jen trpělivě čekal, zda se na schůzi najde řešení, jak ten jeho statut uskutečnit.

Pavel Vondruška něco polohlasem sdělil sousedovi.

„Řekni to nahlas, Pavle,“ vyzval ho Zdeněk.

„No já jen, že se znám dobře s novým ředitelem Národního divadla. Možná, že by se za nás na Praze 3 přimluvil.“

„Komunista?“ zeptal jsem se.

„No, to víš, asi jo,“ pokrčil nosem na znamení, že ty, kdo mají moc, musí holt člověk respektovat.

„Touhle cestou bych rozhodně nešel,“ prohlásil Zdeněk.

A nakonec přišel čas, aby se vyslovili Svěrák se Smoljakem. Jakou roli v závěru tohoto vyprávění sehrajeme? Už jsme se jednou do podobného díla obsadili: do filmu Nejistá sezóna. Aby měl jeho příběh dynamiku, rozhodli jsme se nastavit naše charaktery do jistého protikladu: jednomu dát víc plus a druhému minus. Chtěl jsem být frajer, a tak jsem to minus vzal dobrovolně na sebe. Té frajeřiny si ale bohužel asi nikdo nevšiml. Ani Zdeněk, jak jsem poznal z jeho slov na jedné besedě: „My jsme si s Láďou přísahali, že film bude pravdivý, a proto Láďa souhlasil, že vyjde jako méně sympatický.“

Dobře. Ale tohle je, milý Zdeňku a milí kamarádi, moje povídka.

„Milý Zdeňku a milí kamarádi!“ oslovil jsem shromáždění.

„Mnohokrát, mnohokrát jsme museli odpovídat v rozhovorech na otázku, jak si představujeme, že Divadlo Járy Cimrmana jednou skončí. Tak já se teď ptám: není tohle ta pravá chvíle?“

Nastalo ticho.

Nechme ho znít až do Šedesátého výročí Vítězného února.

Vyšlo v knize „Usměj se, Lízo“
nakladatelství Listen
edice česká povídka 2004